Jak byl objeven Najtmárek

Zápisky Garruse, 5.6.1110
Dnes se mi do ruky dostala podivná kniha od obchodníka, který mi dlužil za zachránu jeho života... hlupák zkoušel okrádat pocestné. Kniha se jmenuje "Deník mága Caellona", vypadá udržovaně, ale vázání je ohořelé a na první straně je napsáno nečitelně datum a rok 353... tedy podle toho je tato kniha stará přes 700 let... nemožné? Nevím, musím zjistit, jaká tajemství obsahuje.

Vypadá takto:


Zápisky Garruse, 7.6.1110
Interesantní... podle této knihy draci nevyhynuli úplně, někteří z jejich druhu jsou stále ukrytí v zapomenutých jeskyních v hlubokých lesích. Nepíše se tu určité místo, bohužel. Dnes tam již pravděpodobně nebudou, ale podle mých výpočtů je teoreticky možné, že nekolik draků mohlo přežít. Také je tu zmínka o nějaké kamenné poušti se zvláštním kamenem, pod nímž se skrývá velmi cenný svitek pojednávající o bájných stvořeních.

Zápisky Garruse, 2.7.1110
Knihu jsem dočetl. Podle stylu psaní byla zjevně opravdu stará, ale 700 let, tomu se mi stále nechce věřit. Některá místa byla úplně nečitelná. Většina byly popisy draků, jejich možný vzhled a rasy, ke kterým se autor dostal náhodou nebo podle drbů lovců. Ale zjistil jsem, že dva ze čtyř žijících byly "zlatorudí královští draci"... exempláře, které jsem nikde nikdy neviděl popsané.

Podle knihy vypadají takto:


Zápisky Garruse, 5.9.1110
Neměl jsem chvíli nic velkého na práci a vzpomněl jsem si na deník toho poněkud pomateného mága... znovu jsem prolistoval všechny knihy o dracích co mám - nikde není popis zlatorudých kralovských draků. Je to záhada. Poblíž tohoto místa, mého paláce, je jeskyně... a leží ve spáleném lese. Je možnost, že autor popisoval tehdy ještě neohořelý Nový Kontinent? Nevím. Plánuji se vypravit do oné jeskyně. Třeba něco najdu.

Zápisky Garruse, 6.9.1110
Má cesta do jeskyně skončila tak, jak jsem očekával - byla úplně prázdná. Po několikahodinovém pečlivém prozkoumání celé jeskyně (ty své tupé služebníky opravdu nemohu nechat dělat tuto delikátní práci) jsem nenašel nic, kromě několika velkých, jakoby vaječných skořápek... a odhadem bych řekl, že né tak starých. Také tam ležela stará, otrhaná brašna s monogramy nedaleké vesnice... podíval jsem se dovnitř. Našel jsem tam jen útržek pergamenu - a na něm jediné slovo - asi jméno. Zamýšlel jsem se nad tím cestou do malé, jako všechny na Novém Kontinentu, téměř opuštěné vesnice, kde přebývala už jen jedna rodina lidí - muž, žena a dítě. Promluvil jsem si s nimi, netušili, kdo jsem. Můj zvyk chodit ven v nepříliš majestátních šatech se projevil jako správný. Dal jsem jim brašnu (pergamen jsem si nechal). Na oplátku jsem se dozvěděl, že vesnická legenda stará asi deset let říká, jak tu strašilo nějaké divné červené zvíře přibližně o velikosti lišky... to je nanejvýš zajímavé. Musím to prozkoumat blíže. Zítra půjdu do lesa vedle, možná něco najdu.

Zápisky Garruse, 7.9.1110
Krev. A nejen lidská... v lese jsem neobjevil prakticky nic, až na poměrně dlouhou, čestvou (!) stopu lidské a, toto je zajímavé, neznámé krve. Barvu měla správnou, ale chuť... vůbec nechutnala jako lidská, démonská, elfská nebo jakákoliv jiná co znám. Táhla se až do velice temné jeskyně. Šel bych dovnitř, ale neměl jsem připravena žádná kouzla. Nějaká připravím a do jeskyně vkročím dnes večer.

Zápisky Garruse, 7.9.1110 pozdě večer
Nemohu slovy ani vyjádřit své štěstí! Vkročil jsem do jeskyně a vyčaroval si oheň, abych viděl. Šel jsem tmou několik minut a záhy vkročil jsem do jiné části lesa za jeskyní. podíval jsem se doleva a naskytl se mi pohled, který jsem viděl již tisíckrát, ale stejně je z něj člověku špatně - mrtvolu téměř naprosto roztrhaného velice ******ho psa, jehož vnitřnosti byly roztahány všude okolo. Celkově řečeno, docela slušná práce. A u kořene velkého dubu, velmi špatně viditelné, malé, zraněné, vystrašené dráčátko.

Nevěděl jsem, co mu říct. Nebyl jsem moc zkušený v utěšování malých dětí, a už vůbec ne v utěšování malých dráčků. Řekl bych, že neumí mluvit, jen kňouralo. Mělo v boku dva šípy, opravdu ošklivá rána... potřeboval jsem dostat se blíž, abych ho mohl ošetřit a dopravit do svého paláce. Naštěstí jsem si vzpomněl na lízátka, která jsem u sebe nosil z důvodů, pokud magie vyžaduje hmotný barevný předmět. Vyndal jsem jedno z brašny a řekl jsem dráčkovi tím slovem, co bylo na papíře... Opravdu nevím, proč jsem mu tak řekl. V tom bude magie... ale řekl bych, že jsem se trefil správně, protože dráčátko zvedlo hlavu, velice namáhavě a bolestivě se zvedlo a přiblížilo ke mně, klečícímu a držícímu lízátko. Pečlivě jej očichalo... a okamžitě sežralo. Bylo zraněné, ale odolné a zvědavé. Přemýšlel jsem, čím ho uklidnit... proti magii je imunní a lektvary by taky nezabraly. Vzpomněl si na dar své elfí matky - zpěv. Neznal jsem elfí písně, ale zpívat jsem celkem uměl, stačilo si trošku podbarvit hlas magií. Začal jsem zpívat píseň, jejíž slova jsem si sám utvářel. Ostatně, jsem polobůh, ne?

"Saliah mael caa'ie sensa,
lieri mente otake wensa.
Maire kelle saamen urta,
wllemen kaliente vurta."

Libé tóny měly na dráčka výborný účinek. Po pouhých čtyřech veších tvrdě usnul... vyoperoval jsem mu šípy ven pomocí vyčarovaného ostrého loveckého nože a ránu improvizovaně zakryl, aby mi nevykrvácel cestou. A odvážil jsem se k takové magii, ke které jsem se jestě nikdy neodvážil... já si nechal narůst křídla! Protože jsem to kouzlo ještě nezkoušel, byl to proces nesmírně bolestivý... řekl bych, že mi prasklo pár kostí. Nevadí, kouzlo na utlumení bolesti stále funguje. K teleportaci jsem se neodhodlall kvůli odolnosti draka vůči magii... nevím, co by se stalo. Letěl jsem s větrem o závod - ve výšce studený vzduch bolestivě vrážel ledové krystalky do mé tváře, ale mně šlo pouze o bezpečnost dráčka. Stále přemýšlím proč... nikdy mi na nikom nezáleželo. Drak, schovaný u mě v náručí, naštěstí stále tvrdě spal. Dolétl jsem až ke vchodu do svého paláce, zařval na strážného heslo ke vstupu a vstoupil dovnitř. Létání mi šlo překvapivě dobře, asi také dědictví mých předků. Dobře že nestárnu, jinak bych dnes zešedl tak o 50 let. Dráček byl v bezpečí. Donesl jsem ho až ho de své personální ošetřovací místnosti v paláci s jednou z nejgeniálnějších (a nejužvaněnějších) myslí současného světa - trpaslíka Myrddyna, který se vyznal v léčitelství a strojírenství tak, jako nikdo jiný. Já mu dobře platím a on slouží věrně - oboustranně výhodná domluva. Jen co mě viděl ve dveřích, chtěl začít jednou ze svých dlouhých řečí.
"Doktore, nemám čas na vaše určitě velice zajímavé příbehy... umírá mi tu drak, tak si zatraceně vezměte vaše nástroje a začněte operovat!"
Patřičný účinek splněn - doktor zbledl a chopil se nástrojů. Mlčenlivě, u něj velice zvláštně. Asi ho zaskočilo, že mu nesu něco tak neobvyklého, jako dračí mládě. "Spí opravdu tvrdě?" Optal se mě nedůvěřivě. "Ale doktore... vždyť víte že nerad riskuji, pokud nemusím." Zbledl ještě víc. "Ale vy riskovat momentálně musíte..." Trefil se. Zapomněl jsem na jeho přirozennou inteligenci. "Doktore... řeknu vám to takhle. Buď ho *budete* operovat, nebo budu operovat já vás. Rozumíme si?"
Potřásl hlavou na znamení souhlasu. Tvrdost byla nutná, nebyl čas.

Po celou dobu operace jsem zůstal v oné jedné místnosti. Pozoroval jsem dráčka a zapisoval si jeho vzhled a to, jak neuvěřitelně rychle se regeneroval - nevím, kdo udělal víc - zda-li jeho přírodní léčení ran, nebo doktrovy rychlé, spolehlivé ruce. Po několika málo hodinách to skončilo. Rány se krásně zašily a hojí se, ale jizvu bude mít už navždy. Dráček stále spokojeně spal, píseň zřejmě měla i magický vliv, protože jinak by ho kleště ve vlastním těle asi docela zaskočily. Ještě nevím, jak mu říkat... to jméno na pergamenu bude mít nějaký magický vliv, takže to si uschovám do bezpečí své mysli, kterou mám jako jedinou stále u sebe. Asi mu dám jméno Najtmárek, což je přeloženo z démonštiny, kde to znamená "noční můra" - a on mi taky určitě ještě způsobí několik bezesných nocí. Musím vymyslet co s ním, až se probudí... řekl bych, že dnes spím na lůžku tady ve své ošetřovně

Zde máte upravený nákres, jak vypadal probuzen.


Zápisky Garruse, 3.1.1111
Už to budou čtyři mesíce od doby, co jsem našel Najtmárka jako mládě polomrtvého v lese. Od té doby se mu daří dobře - až moc. První den po probuzení byl ještě obezřetný, ale z důvodu nevyčerpatelné zásoby lízatek proti mně nic neměl. Říkal jsem mu Najtmárku - naučil se na to slyšet velmi dobře. Druhý den jsem ke svému překvapení zjistil, že si tento o něco větší domácí mazlíček, co se mi pořád motá okolo nohy, umí očichat úplně všechno, co najde. Brzy jsem zjstil, že nejenom očichat... rozhryzal mi mojí oblíbenou kuchařku, protože si myslel, že ty obrázky může sníst! Ale nezlobil jsem se... trpělivě jsem mu vysvětlil že to nemůže a co je to kniha a obrázek. Tvářil se chytře a chápavě. Den na to mi ohryzal nohu od stolu...

Myslím, že mezi námi vzniklo docela zvláštní pouto. Zřejmě že ho mám rád. Ani jsem nevěděl, že jsem schopen mít někoho rád. Zajímavé.
Najtmárek mi sice pořád něco ohryzává, ale s přídělem lízatek se naštěstí uklidňuje. Je pronikavě inteligentní... v dospělosti bude velmi mocný. Řekl bych, že mne má také rád. Opravdu fascinující.

Pořád je tu ale problém s křídly... zatím jsem totíž nepřišel na to, jak je odstranit. Magie vyvolání je jednoduchá, pokud je čarována na delší dobu, ale odstranit jí je těžší... potřeboval bych nějaký základ. Ale co, stejně mi ta křídla nevadí. Působí velmi pěkně a jejich modrá barva mi ladí s oblečením. Jenom mi musí pořádně srůst kosti, prozatím mám někdy bolesti. Magie je naštěstí znovu utlumí.